ORIENTace

Arcimboldo / Galerie / ORIENTace

Díla devíti českých umělců v dialogu s uměním a starožitnostmi z východní Asie

/ Michal CIHLÁŘ / Radka BODZEVIČ DOUBRAVOVÁ / Patrik HÁBL / Tomáš NĚMEC / Petr NIKL / Milan PEKAŘ / Veronika RICHTEROVÁ / Jiří STRAKA / Jakub ŠPAŇHEL /

special guest: NOBUYOSHI ARAKI

17. 4. - 15. 6. 2019
T: +420 222 700 955
F: +420 246 013 685
E: info@arcimboldo.cz
Sdílet:

Člověka to odjakživa táhlo za obzor. Přitahovaly ho dálky, dobrodružství, touha po zbohatnutí nebo po šíření víry, ale i pouhá zvědavost a chuť objevovat neznámé kraje a poznávat je, stejně jako to, co se v nich skrývá. Když Evropané podle svých možností poznali ze tří stran uzavřený kontinent, obrátila se jejich pozornost na tu poslední, která představovala největší výzvu, nebezpečí i záhadu - latinsky tento směr označovali oriens - tedy místo, kde vychází slunce. Ne náhodou se právě snaha vyznat se ve světě a dokázat určit svou polohu v něm začala označovat jako orientace. Východní země měly až hluboko do novověku pověst silných, nevyzpytatelných a důsledně izolovaných říší, které procházely nezávislým vývojem a velmi pečlivě střežily svou autenticitu, kulturu, vynálezy i řemeslné dovednosti. Stačí připomenout, že japonské přístavy se pro americké obchodníky definitivně otevřely až v roce 1854, přičemž evropské země tuto výsadu získaly ještě o něco později. Není se tedy čemu divit, že právě během 19. století, kdy se Evropa cítí být technicky na vrcholu a hledá nové impulsy i stejně jako svou aktuální uměleckou tvář se také v této oblasti začíná projevovat snaha nacházet inspiraci právě v oblasti Orientu.

Ještě před dvěma sty lety byl zájem o orientální reálie definovaný z dnešního hlediska širší a obecnější fascinací exotismy. Napoleonovo tažení do Egypta spustilo doslova egyptománii. „Exotický“ trend ještě posílilo řecké povstání proti Turkům a  francouzské ovládnutí Severní Afriky. Jeho přitažlivost, jež spolehlivě působí do dneška, je založená hlavně na osobité estetice, půvabnosti a smyslovosti až na úroveň fantastické představy, která se stala kontrastní protiváhou k racionální evropské všednosti. Velký vliv na vystupňování této tendence měla také světová výstava v Londýně v roce 1851, která přinesla i expozice zaměřené na Indii, Asýrii nebo Čínu. Jestli na začátku 19. století do umění orientální tematiku zásadním způsobem vnesli romantici, po jeho polovině ji ještě do obecných rysů rozšířili postimpresionosté, kteří i jejím prostřednictvím vystavěli základy moderního malířství, kde je více či méně zřetelně obsažená do dneška. Současná nová „východní“ vlna je pak jedním z důsledků čínského ekonomického boomu, který se dostavil po zavedení reformního programu „čtvera modernizací“ v roce 1978, gradoval v 90. letech a zatím stále trvá. Obchodní vazby a investiční příležitosti vyvedly Čínu z tradičního izolacionalismu a nebývalým způsobem ji otevřely světu. Asijské výrobky se staly neviditelnou součástí světové každodennosti, ale asijská kultura si svou zřetelnou vizuální přitažlivost udržuje stejným způsobem jako dřív. I to je jedním z důvodů, proč se orientace na Orient stala také tématem této výstavy.

Jejím základním principem se stala snaha vytvořit prolínavé vzájemně podmíněné prostředí, kde by se ve vizuální interakci setkávala energie původních orientálních artefaktů i uměleckých děl a prací současných českých umělců. Na jedné straně stojí například objekt oceňovaného mladého umělce Naokiho Takeyamy vytvořený před necelými deseti lety, který svou tvorbou spojuje tradici preciznosti japonského řemesla a moderního designu. Ale stejně tak je na výstavě zastoupen i barevný dřevořez Utagawy Hiroshigeho z jeho nejznámějšího cyklu Sto pohledů na slavná místa v Edu, z něhož si pořizoval kopie i Vincent van Gogh. Mezi vzácné exempláře patří i čtyřdílný stolní paraván s námětem přímořské krajiny z 19. století, zdařilý příklad japonské literátské malby Nagasaki-e, či monumentální svitkový obraz, zobrazující mýtického lvíčka šiši na skalce s pivoňkami, jehož autorem je jeden z představitelů slavné japonské malířské školy Kano.   Z české strany jsou přitom vazby k orientální podstatě definované nejrůznějším způsobem. Základním parametrem, tak jak ukazují obrazy Tomáše Němce, může být prostě motiv. Patrik Hábl a Jakub Špaňhel se v jednotlivých případech tradiční čínské malbě blíží i po formální stránce – gestikou, výrazem malířských forem, nebo zapojováním znaků. Radka Bodzevič Doubravová zase skladebným uspořádáním svých civilních mikrofigurálních kompozic dosahuje podobných optických kvalit a symbolického náboje, jakými disponují tibetské thangky, či indické miniatury. Navázání na klasické tušové techniky a jejich rozvíjení je typické jak pro realistické vyjadřování Jiřího Straky, tak pro otevřené experimentální postupy Petra Nikla. Výjimečná práce s porcelánem Milana Pekaře vnáší do projektu nejen možná nejzásadnější materii spojenou se starou Čínou, ale zároveň s tím i technologickou alchymii, která vede k unikátnímu dekorativismu nepříliš vzdálenému představě orientálního cítění. Michal Cihlář grafické techniky spjaté především s japonským prostředím sice posouvá do prozaičtějšího linorytu, ale rozhodně si nezadá s dokonalostí jejich provedení. Navíc zde otevírá téma erotiky, které se právě s Orientem v Evropě často spojovalo. To, že při tom využívá estetiky současných manga komiksů, dává celé věci další rozměr. „Kulinářské“ objekty Veroniky Richterové pak nejen ironizují jeden ze základních západních stereotypů, který se k vnímání asijské kultury váže, ale spolu s tím otevírá otázku specifik východního přístupu k ekologické problematice. Fakt, že se jednotlivé exponáty nemusejí potkávat jen v neutrální poloze pak potvrzují třeba i japonské samurajské zbroje s typickými dekory. Ostatně, ne náhodou je také paneláž výstavy volně koncipována do podoby čínského znaku vězení.

Radek Wohlmuth

Přihlašte se k odběru newsletteru

Získávejte informace o našich aukcích a výstavách

close